Když jsem na něj tázavě pohlédla, začal svůj názor rozvíjet, neboť nadřazenost mužů je přeci dána historicky, že, a taky to je vrozené. Po mém druhém pohledu pochopil, že je na tenkém ledě, proto se mnou diskusi ukončil se slovy, že on prostě liberální je a že Ázerbájdžán svobodná země taky je. A ten den jsme spolu už nemluvili.
Ale nedalo mi to, a další dny jsme na toto téma ještě několikrát narazili a Nurlan mě po týdnu už nepovažoval za tu hloupější ženu. O svobodě Ázerbájdžánu ale nebylo pochyb.
Podruhé jsme se před dvěma týdny potkali v Gruzii, pro mě zatím jedné z nejchudších zemí, kde jsem byla. Nurlan tam přijel také, podobně jako já poprvé a udiven. Pak mi řekl, že Ázerbájdžán je možná míň svodobný, než si původně myslel. Ve chvíli, kdy viděl sousední zemi, pro něj pojem svobody přestal být tolik abstraktní. Vždyť z Baku to do Tbilisi trvá sedm hodin. To už je poměrně blízko a jezdí tam i přímé spoje. Já si s ním sice o svobodě povídala tři týdny, ale to pro něj znělo jako z druhého světa, přitom teď musel čelit gruzínské realitě (o té ale až někdy příště). A ačkoliv pro mě byla Gruzie zemí nesvobodnou, pro Nurlana bylo Tbilisi novým New Yorkem. Odjížděl tehdy poměrně zmaten, s vizí uspořádat podobnou konferenci o lidských právech, kterou chceme realizovat v Tbilisi.
Chtěla jsem se za ním jet tehdy podívat, ale potřebovala jsem vízum, které by mě stálo asi 100 dolarů a především nervy, jak sehnat oficiální pozvání do Ázerbájdžánu. Cestu jsem proto odložila. Nurlan mi ještě ten večer volal a řešili jsme spolu témata konference, navrhovala jsem mu „svobodu médií“, ale to podle něj nebylo třeba.
A pak mi volal minulý týden, že dva novináře zatkli. Kvůli blogu.