My, ovlivněni médii, které tzv. demokratické revoluce těchto postkomunistických zemí doslova barvitě popsaly, jim už většinou další pozornost téměř nevěnujeme. Růžová revoluce v Gruzii v roce 2003 a Oranžová revoluce na Ukrajině o rok později nás Evropany uklidnily, že je vše v pořádku a v následujících letech jsme na ně téměř zapomněli.
V Gruzii neexistuje prakticky žádná svoboda slova, lidská práva jsou silně potlačována, politických vražd přibývá, chudoba a nespokojenost v zemi roste a ačkoliv se proti vládě Micheila Saakašviliho konalo již mnoho demonstrací, on zůstává u moci i nadále. Západ se od Gruzie odvrátil a pozornost jí už nevěnuje, proto se žádná zásadní změna nečeká. Všichni jsou de facto spokojeni, že současný prezident je „protiruský“.
V říjnu mi zástupce gruzínské opozice a bývalý ombudsman Sozar Subari řekl: „Václava Havla mám rád. Ale štve mě na něm, že sem ještě nepřijel.“ A tak jsem mu slíbila, že Havlovi napíšu a poprosím ho, aby do Gruzie na ten výlet jel.
A na odpověď zatím čekám a v skrytu duše doufám, že právě všechny tyto listopadové projevy o šíření demokracie odpovědi na moji prosbu pomohou.